1. den: KOPŘIVNICE - EDINBURGH

Start: Kopřivnice

Mezistanice: Wrocław

Cíl: Edinburgh

První den na cestě

O tom, co předcházelo přesunu na letiště a cestě samotné se asi nemá cenu ani rozepisovat. Klasika - dobalování a kontrola, jestli máme všechno, návštěva směnárny, mazání svačin, opět kontrola, jestli jsme na nic nezapomněly a odpoledne okolo půl 4 konečně cesta do auta se všemi věcmi a pozvolný přesun do Wrocławi. O. je zlatíčko a odveze nás na letiště, dokonce nás ani nenechá padnout hlady a když vidíme, že plánovaný příjezd je s dostatečnou časovou rezervou před odletem, zajíždí s námi ještě na poslední pořádný junk food, tedy do KFC. Bohužel se před nás velmi nemile nasmolí skupina vojáků a my s vidinou nekonečného čekání na objednávku sedáme zpět do auta a chceme štěstí zkusit jinde. O chvíli později se daří a zajíždíme k McDonaldu, kde si dáváme každý pár dobrotek dle vlastních preferencí. 

 Kolem 19. hodiny, tedy přesně podle plánu, dojíždíme k letišti, loučíme se s O. a vyrážíme vstříc dobrodružství. Odbavení zavazadel byla super rychlovka. Pořád jsme měly trošku obavy, jestli se naše kufry vejdou do limitu 20 kg, ale při odevzdání zjišťujeme, že máme dost velkou rezervu, dohromady asi 8 kg, což je snad dost na pot, bahno a dárečky co povezeme za dva týdny domů. 

Malinko jsme se nechaly zmást číslováním check-inu vs. gatu, kdy jsme čekaly, až se objeví číslo, které bylo uvedeno na první obrazovce u letu do Edinburghu a teprve až se udělala u security kontroly fronta tak jsme mrkly znovu a pořádně a zjistily, že tam o číslo gatu vůůbec nejde a dávno jsme mohly kontrolou projít, když na letišti ještě nikdo nebyl. No, co už. :)

Naštěstí to dost odsýpalo a na první pohled obrovská fronta nám mizela před očima. Chudák chlapec před námi, který asi letěl poprvé a nevěděl, že velký kufr si na security vzít nemůže a musí první k odbavení. Tak si tu frontu holt dal dvakrát, příště bude vědět. Průchod kontrolou byla taky rychlovka, očividně stačí nebrat nože a tvarůžky a nikdo tě z terorismu nepodezřívá.. Nic už tedy nebrání tomu jít ke gatu (7), dát si za odměnu něco dobrého s letištní přirážkou a počkat hodinu a půl na odlet. Kolem půl 8 jsme tedy našly náš gate, gate bar i záchody, vše OK. Na obrazovce se tedy objevilo lehce znepokojující DELAYED - INFO 20:00, ale řekly jsme si, že těch 10 - 15 minut navíc přežijem. Daly jsme si aperol a čekaly na info. 

Ve 20:00 už nám tabule oznamovala INFO 20:15, ve 20:15 to bylo INFO 20:30, posunulo se to ještě na 20:45 a pak to naskočilo. ODLOT 23:10. Si děláš prdel...

Podotýkám, že plánovaný odlet byl 21:50. Nedá se svítit, do západu slunce nepoletíme. Uvidíme prd tady, v letadle i po příletu. Ale aspoň se nám trochu zkrátí to desetihodinové čekání na letišti v Edinburghu. Tam totiž doletíme v noci, ale autopůjčovna nám Pašíka vydá až v 10:00, takže budeme nocovat někde na židličce s hlavou na kufru. 

Pomalu dopijeme, průběžně koukáme na obrazovku, nikdo si z nás očividně srandu nedělá, odlet zůstává téměř o hodinu a půl opožděn. Dokonce se nám změnilo i číslo gatu (9). Tak se k němu jdeme přesunout, po cestě dáváme ještě jednu pasovou kontrolu a usedáme do měkkých křesel kousek od východu z letištní haly směrem k letadlům. Skoro to vypadá na dvouapůlhodinovou nudu a šeď, ale naštěstí mě v tom asi 35letá Polka se svým malým synem dlouho nenechává. Klučina se při čekání očividně nudí, to se není čemu divit, a brzo si najde trošku staršího kámoše, který je tady s pánem sedícím naproti. Během chvilky se kluci pouštějí do hlasité honičky po letišti, křičí, ječí, vřeští, lidé se otáčejí..

.. a maminka? Sedí se sluchátkama v uších a čumí do mobilu. Kluci jsou fakt docela rozjetí, tatínek/dědeček už zasahuje a staršího klučinu klidní, ani ho moc přemlouvat nemusí, klučík toho má očividně dost. Malý ječí, lítá dál, sedá si k lidem, shazuje jim věci na zem, matka dále ignoruje. Nakonec si asi všimla, jak ji všichni propalují pohledem, klučinu seřvala, odtáhla na sílu k sobě, dala mu do ruky druhý mobil, sama si vrazila zpátky do uší sluchátka a je klid. Matka roku tyvole..

Kolem třičtvrtě na 11 konečně situace vypadá nadějně - u gatu se objevuje dvojice stevardů a lidé se štosují do řady. Chvíli čekáme na sedačkách, protože jsme si nepřiplácely za žádný priority boarding, ale i naše fronta se už začíná tvořit, tak si do ní jdeme stoupnout. Utíká to celkem rychle, ale po průchodu dveřmi za zády stevardů stejně ještě asi 10-15 minut stojíme všichni v chodbě a na schodech vedoucích ven. Letadlo dojelo, vystoupili Skoti, vyjely zavazadla a už jdeme my. Podle instrukcí na letence nastupujeme zadními dveřmi a celkem brzo bereme místo (22Eva, 22Fracek), je tma, takže z okna toho moc vidět není ale něco málo tam bude. Sedíme hned za křídlem, což je taková moje letecká klasika. Dostáváme instrukce k úniku, letušky tančí klasický synchronizovaný tanec s vestami a kyslíkovými maskami, ale z instrukcí mluvených ani úvodního slova pilota nemáme nic. Letadlo je plné dětí a ty mají svůj názor. Hlavně několikaměsíční miminko hned před námi. Mám z toho letu trošku obavy. Ne kvůli letu samotnému, ale ty dětičky.. Naštěstí maminka tasí ženské zbraně a se startem letadla začíná kojit. A je ticho. Odstartujeme, projedeme se po letišti, (chvíli mám pocit, že jsme si místo letenky koupily jízdenku), ale po chvíli se ocitáme na runwayi a stoupáme nad mraky. 

Let samotný uteče strašně rychle, je noc, takže nic moc k vidění a z těch 2 a půl hodiny asi hodinu prospím. Asi nejvíce odpočinku, kterého se mi v příštích 24 hodinách dostane. Přibližně půl hodiny před přistáním sebou letadlo začne trochu házet, měnit směr a chystáme se na klesání. Což by bylo OK, kdyby to nespustilo řetězovou reakci plačících dětí, které se bojí a bolí je hlava z toho tlaku v uších. Chápu, ale tiše trpím. 

Pod námi jsou mezi cáry mraků vidět osvětlené obrysy pevniny a je to moc hezký. Klesneme ještě níž a napravo vidím krásnou siluetu hor. Už cítím mravenčení v nohách. Klesneme ještě níž a já vidím, že jsem blbec, co si spletl hory s mrakem. Nevadí, taky je to hezký. Pomalu se blížíme k letišti, jsme už dost nízko a pak je to fofr. První ťuknutí o zem, brzdění, dojezd, zastavení, nulový potlesk (je vidět, že se neletělo z Česka).Děti doplakaly, nastává rvačka o uličku a přednostní výstup z letadla. Což se jeví jako problém, když se otevřely jen jedny dveře a máme jen jedny schodky :D. My nespěcháme, máme před sebou krásných 9 hodin čekání, deset minut v letadle už nás nevytrhne. 

Po výstupu ven a prvním nádechu vlhkého skotského vzduchu se suneme do busu, který nás odveze k letištní hale. Přesun taky rychlovka a už stojíme v řadě na kontrolu pasů. Poblíž stojící pán nás za chvíli posílá do jiné fronty, která prochází přes bezkontaktní kontrolu e-passport, přes biometriku bez lidského faktoru. Supr urychlení, kdyby to fungovalo :D. Teda, mně to fungovalo :D. Mamince ne :D. Chudák se ocitla zpět ve frontě vedoucí k mluvícím policajtům, kteří kladou otázky a očekávají odpovědi. Anglicky, žejo. Muhehe, první zkouška ohněm. 

Jsem v prostoru, kde bych se neměla moc zdržovat, tak jdu zatím vyzvednout kufry a vracím se zpět. Za chvíli je mamča na řadě a je to tady.

P: "Where did you come from?"

M: "Czech Republic. "

P: "Yes, but did you just come from Wroclaw? "

M: "eh.. I don't understand.. "

P: "Where did you come from? "

T: "Odkud jsi přiletěla?! "

M: "Oh, my daughter.. :D Wroclaw, yes. "

P: "OK, and how long are you staying? "

M: "Two days. No, two weeks. "

P: "OK, bye.. "

M: "Bye bye! "

Zvládla, přežila, pobavila. Pán byl moc milý, tak mu asi ani tak nevadilo, že má jeho svěřenka za plentou nápovědu. Pobraly jsme si věci a šly si najít nějaké místo na přečkání noci. U východu naproti WC zabíráme dvě polstrované židle a chystáme se na ničím nerušený, osmihodinový spánek. 

Teda spíš každou minutu vším možným přerušovaný mikrospánek. Alespoň teda 50 % naší výpravy. Plačící dítě. Pán bez sluchátek koukající na videa. Paní bez sluchátek poslouchající hudbu. Chrupkajících zbylých 50 % naší výpravy. A tak dále. Naštěstí jsem zjistila velmi pozitivní věc - EU roaming funguje i v zemích UK, takže alespoň mám přístup na data. Škoda jen, že jsem si nevzala třeba sluchátka. Co už. Asi v 6 ráno jsme to vzdaly, umyly si zuby a šly do Starbucks na kafe, záchod, pokec a doplánování dne. Je 8:50, budeme se zvedat a jdeme čekat na auto. Pak dekáč, Tesco a roadtrip může začít. :)

Btw.: Nerada bych v někom po prvním dni vyvolala pocit, že snad nemám ráda děti. Mám a moc. Jen mám občas sníženou hladinu tolerance ignorace dětí jejich rodiči. To mi vadí, ne děti, které se chovají jako děti. Hotovo. :)