11. den: ORDINO - VENDRES (Fr)

🔔🔔🔔tak už ty zvony někdo vypněte, to je fakt debilní sen.. večer člověk večeří s krávama a pak se mu o nich i musí zdát?…

🔔🔔🔔sakra ale už! Jo moment, to není sen.. ty krávy jsou tu zas.. asi na snídani..

Holky zrovna spásají zbytky trávy kolem našeho mazlika a posouvají se dál k sousedům. Skoro všechny. Jen jedna nějak zvědavě stojí a kouká. No a kdo jsem já, abych odolala fotce kravičky takhle zblízka, žejo! No.. vyfotím jednu a moje nová kámoška udělá krok kupředu. Pak ještě jeden. Radši se stahuji a zavírám za sebou dveře od auta, aby neměla pocit, že na ni chci útočit nebo něco. Chvíli kouká ale pak na mě vystrkuje své ctěné pozadí, teatrálně s ním drcne do kapoty a jde si za zbytkem partyje. A jaké jste měli ráno vy?😀

Není moc na co čekat, tohle nás celkem probralo. Lezeme teda z pelechu, dnes před osmou. Ráno je pomalé, ale na to už si asi všichni zvykli. Uvařit vodu, zalít vše, sníst a vypít, uvařit druhou, umýt nádobí, umýt si zuby, oblíct se, přeskládat auto z ložnice na auto, 4x zavřít a otevřít kufr pro zapomenuté věci, namazat se opalovákem, ještě se 3x vyčurat a po deváté zdárně zamykáme a odcházíme. Ještě se ale stavíme do hospody v horní části parkoviště. Proč? Na záchod přece☺️

Dnes máme v plánu okružní procházku kolem tří jezer. Mělo by to být asi 7 kilometrů, cca na 2 a půl hodinky. Prostě prochajda před přesunem. Vyrážíme tedy od chaty a už šlapeme nahoru po turistickém chodníčku. Po chvíli zjišťuji, že po špatném, ale ne tak úplně. Prostě jsme na ten okruh nastoupily v opačném směru. Nevadí, v mapě to na jedno kliknutí přehodím a jdeme teda obráceně (teď na konci dne si říkáme - dobře že tak! Asi nějaké znamení.. 🙂).

Stoupáme přes první hrbolek a po půl hodině už se před námi objeví první pohled na jezera, kolem kterých dnes půjdeme. Jakože je to fakt krásné údolíčko, ta voda má neskutečnou barvu a celé je to takové až by skoro člověk řekl kýčovité. Ale jsem malinko zklamaná, protože odtud to vypadá jako procházka kolem vody a za hodinu nebude co řešit. Jako moje chyba, já jsem to tak naplánovala. Ale na poslední tůru dovči jsem teda mohla vymyslet něco lepšího. Haha. Kdybych jen tušila.😀

Na rozcestníku vidíme, že k jednomu z jezer tady vedou dvě cesty. Jedna trvá 30 min a druhá 1 hod 30 min. Koukám teda pořádně do mapy ještě jednou a zjišťuji, že mnou naplánovaná trasa nevede tak úplně kolem té vody, ale více vrchem. Koukáme tedy kolem sebe a nacházíme v okolních svazích zaříznutý chodníček. Super, to už vypadá trošku lépe!🙂
 Šlapeme tedy vzhůru úzkým chodníčkem mezi nízkými keříky a pomalu se od jezera oddalujeme. S každým nastoupaným metrem se nám ale zlepšuje výhled a my už teď víme, že to bude stát za to.

Sluníčko vypaluje a my se pečeme. Naštěstí vodu máme a občas foukne od vody chladný větřík, tak se to dá. Ale i tak, pohybujeme se okolo 2500 m.n.m. a i tak je tady skoro 30 stupňů.

Terén je různorodý, chvilku jdeme po trávě, chvilku po kamenitém chodníčku.. sem tam zastavíme na doplnění tekutin a vyfocení pár fotek. Zkoumáme podivný hmyz, co kolem nás lítá a užíváme si hezké dopoledne bez lidí. Za chvíli se nad námi na hřebeni objeví kousek zajímavé stavby, o které se brzy dočítáme, že je to rozhledna. A taky, že leží ve Francii? Normálně jsme tady 500 metrů od francouzských hranic. 

Chvíli vážně zvažujeme, že na ten hřeben vylezem, ale nakonec se rozhodneme šetřit síly a pokračovat podle plánu. Skoro to vypadá na tu pohodovou procházku, ale kolem čtvrt na 12 docházíme k prvnímu kamenitému úseku. Juhů, to začíná být zajímavé. Bez větších obtíží přehopskáme na druhou stranu a pokračujeme dál. Takových úseků je ještě několik tak pokračujeme stejně, ale za chvíli se průchody začnou malinko komplikovat. 

Ne ve zlém, to vůbec! Náramně si to užívám, ale prostě už je třeba schovat hůlky a občas si pomoct rukama. No blaho☺️. Pokračujeme stále dál, na některých úsecích mamči radím, kam šlápnout a kam radši ne, hledám cestu, odhaluji volné kameny a varuji před nimi zbytek výpravy. Koukáme před sebe, jak vypadají další místa, jestli brát do rukou hůlky nebo zatím ani ne a odpověď je jasná - zatím ani ne. V duchu doufám, že mě mamča nebude proklínat za to, že jsem řekla, že to bude procházka na kterou si rozhodně neberu pohory a ona si je teda nevzala taky. Je mi jasné, že by je v těchto místech radši měla, ale já osobně jsem vděčná za lehký krok a mé papučky značky Altra mě moc příjemně překvapují. Na skále drží jako přibité a mezi kameny se mi hopsá fakt dobře a svižně. Když občas někde není jasně vidět značka, není problém kousek vyběhnout nahoru, seběhnout dolů, prozkoumat terén a jít dál na jistotu. Mám radost, poslední dny fakt výrazně cítím zlepšení fyzičky a to vždycky potěší. 

Kus před námi se už rýsuje pěšinka v trávě a tak se domlouváme, že až tam budeme, dáme si obědovou pauzu. Je to teda dál, než jsme si myslely 😀 ale když se podívám na hodinky a zjišťuji, že jsme od rána urazily blbé 3.5 km, směju se. Ve vysokých horách fakt nejde měřit vzdálenost v kilometrech. Ze skalnaté části začneme prudce klesat ke zmíněné travnaté pasáži a čeká nás jedno z posledních stoupání a ten slíbený obídek. Dáme ho až nahoře na výhledu, ať nemusíme zdolávat ten kopec najezené. Vyšlápnu si svižně ke kamenné mohyle, která tady stojí, pofotím další krásné výhledy a když dojde i mamča, rozkládáme podsedáky a plátýnko, prostírej! Dnešní menu: chleba se španělskou goudou a banán. Mňam! Jako dezert oříšky v karamelu a jahodová mentoska. Posilněné se zvedáme na dotažení posledních asi tří kilometrů dnešní trasy. Musíme sestoupit ke třetímu z jezer a od něj se pak menší oklikou dostaneme až k autíčku. 

Trošku tápeme při hledání cesty, protože se tady prolíná více chodníčků, ale většina z nich schází už k prvním dvěma jezerům a to my nechceme. Zaprvé to není po cestě a zadruhé je tam už tak docela živo. Několik rybářů, které jsme tam viděly už od rána ale hlavně dvě nebo tři skupiny lidí, co se tam koupou, předhání se v plavání a skákání z okrajů do azurově modré vody. Já vám nevim, do plesa v Tatrách bych taky nelezla. Osvěžit si ruce nebo obličej mi přijde v pohodě ale plavat tam a dělat bordel na celé údolí? Asi máme jinou představu o chování v národním parku. Proč já si furt musím na někoho stěžovat?😀 měla bych daleko jednodušší život kdybych se na ty lidi kolem vykašlala, ale já prostě tu přírodu úplně miluju a nechci, ať mi ji někdo nezodpovědným chováním ničí.

Docházíme ke třetímu jezeru, osvěžujeme si předloktí, koukáme na miniaturní rybičky a plánujeme, kudy dokončíme naši trasu. Buď podle původního plánu, tedy trasou kterou jsme chtěly původně začínat. Je to chodníček s červenou značkou vedoucí kolem velkého skalního masivu první asi 150 výškových dolů a pak zas nahoru a k parkovišti. Druhá varianta je obejít jezero dokola a vrátit se na rozcestí, na kterém jsme se rozhodovaly ráno, jestli půjdeme spodem nebo vrchem. Pak dojít na parkoviště stejnou cestou jako jsme zahajovaly stoupání ráno. Chvilku zvažujeme a nakonec vymýšlíme ještě třetí variantu - něco mezi. Doslova. Mezi těmito dvěma trasami totiž vede ještě jeden chodníček, přes ten skalní masív vrchem. Ušetříme tím jak vzdálenost, tak i cca dvě třetiny zbytečného klesání a stoupání. Vylezeme na kopeček a už sestupujeme dolů. Při sestupu se maminka zasní, jak by si přála, abychom nemusely jít kolem žádných krav. Nechci na to ani reagovat, protože si moc dobře pamatuju, kde se holky včera odpoledne pásly a taky vím, kudy se máme vracet. No a samozřejmě že průnik těchto dvou množin není prázdný. Vylezeme z jedné zatáčky a už je vidíme. A že jich je. Cítím to zasténání za sebou a přemýšlím, jak zachránit situaci. Rozhoduji se celkem rychle, vyšlápneme si kopec před námi přímo na cestu a dojdeme to po asfaltu. Přece mamku nebudu tahat přes stádo krav, když by jí to mohlo zkazit tak krásný zážitek z dnešní tůry.

Docházíme k vypečenému autu, shazujeme boty, vaříme kafe, dáváme si k tomu Merci, které se nějakým zázrakem neroztopilo a plánujeme další cestu. Tímto momentem končí turistická část dovči a zahajujeme fázi návratu. Jsem z toho malinko smutná, protože jsme za posledních 11 dní viděly fakt neskutečně nádherná místa. Ale dívám se na to pozitivně - mám alespoň v záloze pár míst, kam můžeme směřovat dovolené v příštích letech. I když všichni víme, že budeme převážně točit Slovensko, Rakousko a Itálii 😀.

Okolo třetí už sedíme v autě a vyrážíme. U průjezdu uzávěrky naší cesty nám pán z budky otevírá závoru a obdarovává nás srdečným úsměvem. Projíždíme snad úplně celou Andorrou a za jedním z tunelů se nám na displeji v autě objevují rychlostní omezení pro Francii. Je to tady, fakt se vracíme domů. Hrozně rychle to uteklo. Dnes máme jeden cíl - vykoupat se. Waze nás vede do vesničky Vendres, ve které jsem našla několik parkovišť vhodných k přespání, která jsou zároveň v blízkosti moře. Během cesty ještě stavíme na odpočívadle, doplňujeme vodu, odskákneme si a střídáme se za volantem. No a v osm večer už parkuji v písku a rabujeme tašky, abychom z nich vylovily plavky. Bereme si pár věcí, tentokrát je soukáme do opravdové plátěné tašky, na sebe šaty, sandály a už si to štrádujeme na pláž. Střídáme se u věcí a dvakrát si každá kousek zaplaveme, abychom si omyly zaprášené nohy z dnešní tůry a vydezinfikovaly všechny oděrky a štípance. Je jich teda mnohem více, než o kterých jsem věděla😀. Po vylezení z vody dokonce nacházíme na pláži i oplachovou sprchu, tak ze sebe smýváme i tu slanou krustu. Sice na nás celou dobu divně kouká stařík sedící vedle sprch, ale je mi to úplně jedno, toto je prostě super. Po cestě k autu ještě sbírám pár mušlí a užívám si pohled na zabarvující se oblohu, na které už se chystá podívaná nazvaná západ slunce. 🧡

K večeři vaříme opět štramovo rizoto a to je dnes obzvlášť epesní. Vepřovka je dnes nějak extra šťavnatá tak konzervu ještě vyluxujeme kouskem bagety a misky s rizotem vyluxujeme do posledního zrníčka. Dopíjíme birell a koukáme, že parkoviště kolem nás se po západu slunce celkem vylidňuje. Nechceme tady spát jako jediné auto, jelikož nás naši milí chlapi zvládli před odjezdem ještě vystresovat nebezpečím na parkovištích a jak se ve Francii vykrádají auta a podobně. Po večeři teda hážeme věci zpátky do auta a hledáme nějaké místo, kde by s námi někdo byl. O pár set metrů dál vidíme otevřenou dodávku, ve které někdo kouká na fotbal. Klepnu na něj a ptám se, jestli tady bude přes noc a jestli mu nebude vadit, když parknem vedle něj. V pohodě, takže vybíráme nejrovnější místo a přehazujeme věci z ložnice do předsíně, aby bylo kde spát. Dofukuji matraci a lezeme do auta. Je tu teda pekelné horko. Je 11 večer a venku je 27 stupňů. Zdechnu. Větrat ale přes noc nebudeme, co kdyby nás přišel někdo ukrást, žejo. Usínáme tedy za zvuků vln a hudby hrající vedle ve městě, zrovna teď tam nějaký irsky znějící soubor přehrává znělku ze hry o trůny. Hvězdičky jsou krásné, ale co si budem, jak se tady vařím ve vlastní šťávě, vzpomínám na to, jak jsem si včera touto dobou lebedila v péřáku o 2220 metrů výš..☺️