12. den: VENDREZ - TAGLIOLO MONFERRATO

Východ slunce nad mořem má vlastně taky něco do sebe. Hory jsou hory, ale toto je taky nádhera. Škoda jen, že je to spojené s takovým horkem..

Po probuzení se ještě dlouho válím, než se probouzí i zbytek posádky a nahazujeme plavky pro ranní koupačku. Není na co čekat, snídani dáme až pak. Já totiž vím, že tady už od 6 ráno najíždějí auta a my nechceme přelidněnou pláž. Jdeme nalehko, jen do vodáckého pytlíku házíme klíče od auta a v neoprenových botách už si to kráčíme po písku k moři. Super je, že všichni ti ranní najížděči byli rybáři, takže na té pláži fakt nikdo není. Dokonce jsou i volná a přístupná lehátka se slunečníky co normálně stojí 16€, ale to my nepotřebujeme. Mamča připevňuje pytlík na plavky a jdeme se protáhnout do vln. Voda je teda pořád dost studená, takže první ponor je velmi probírací, ale za chvíli už plaveme vstříc bójkám. Vlny nám ale úplně nepřejou a spíš mají tendenci nás stahovat více na moře, což znamená, že návrat k pláži bude složitější. Proto raději neplaveme až k bójkám, ale jen asi do půlky vzdálenosti a zpátky. Takhle realizujeme asi 4 cesty a jsme dostatečně osolené na cestu domů. Ještě si dáváme na pláži sprchu, abychom ze sebe smyly tu slanou vrstvu a vracíme se k autu.

Věšíme plavky na zrcátka a rozbalujeme vedle auta jídelnu, ve které si vaříme kafčo a po něm i snídani. Dnes nás čeká jen krátký přesun, cílem naší cesty je Monako - malý státeček, který znají hlavně fanoušci F1. Chceme se tady trošku porozhlédnout a kousek dále někde přespat. V rychlosti tedy googlím zajímavosti v této zemi a nacházím palác v samém centru, kde by každou celou hodinu mělo probíhat efektní střídání stráží. To by mohlo být fajn. Nastavuji tedy mamce Waze na blízké parkoviště a vyrážíme, délka cesty je něco málo přes 4 hodiny. Sama usedám na své hlavní tvůrčí místo, tedy do sedadla spolujezdce, a sepisuji zápis z tůry v Andoře.

Po necelých dvou hodinách na mamču padá únava tak hlásí, že by se chtěla vystřídat. Hezky to vyšlo v půlce trasy, takže zajíždíme na benzínku, dotankováváme do plna, záchod tu teda nemají takže občuráváme stromy poblíž a už jedem směr 9. stát našeho roadtripu. Nálada je super, pouštím si Život na treku (super podcast!) a hezky mi to odsýpá. Dozvídáme se spoustu zajímavostí o první pomoci na horách a co vše se může stát, když dva smolaři vyrazí do kopců.

Po dvou hodinových podcastech akorát dojíždíme k cílové destinaci - tunelu, který by nás měl dovést do Monaka. Platíme tedy mýto a projíždíme plny očekávání. Klasicky se nám na palubce rozsvítí maximální povolené rychlosti pro Monako tak pobízím mamku, ať udělá klasickou fotku, ale fofrem, ať vidím, kam máme jet. Trošku tady totiž houstne provoz.

Trošku víc, fuck. Myslím si, že za poslední dobu jsem se docela rozjezdila jak po dálnicích tak i po městech, ale tady je těch vjemů nějak moc. Velký provoz, pruhy, semafory, křižovatky, kruháče a VŠUDE polonazí lidi na skútrech. Není žádným tajemstvím, že na cestách nejsem úplně největší fanynka dvoukolových vozidel, vadí mi, jak se motají rychle mezi auty a vytváří si vlastní jízdní pruhy a je to celé jejich chování takové nevyzpytatelné. No a tady to bylo ještě umocněné na entou. Byli v převaze. Ale oni byli fakt všude. Předjížděli mě zleva, zprava, z ničeho nic vyjeli z vedlejší uličky, nerespektovali přednosti a motali se před tím autem jak splašené myši. Do toho mě Waze tahal těma mikrouličkama tak, že jsem z toho byla fakt zmatená, jednou projedeš kruháč, na dalším tě otočí a vrátí na ten stejný kruháč ale nechá tě vyjet jinudy, pak tě navede do nějakého tunelu kde není signál takže nepřepočítává jak má a přitom si vzpomene že tě vede blbě a do toho se ti tam motají ti poťapaní skútristi. Začíná mi docházet trpělivost a rozhoduji se, že palác a střídání stráží nebude dnešní vysněná lokalita. Dávám mamce pokyn, ať najde nějaké jiné místo, které by mohlo být zajímavé a mohly bychom se tam jít podívat. No ale to nejde žejo, dozvídám se, že "ty jsi teda dobrá, to já neumím takhle hledat" a já uvnitř začínám ztrácet nervy. Ok, najdi mi nějaké parkoviště kde si můžu vzít do ruky telefon a naklikat si tam nějaký jiný cíl sama. Waze střídají mapy.cz a navádí nás k nějakému parkingu. Jedu tam přes nepřehlednou křižovatku plnou debilů na skútrech a hledám tu správnou ulici. Těsně před ní ale mapy stávkují a úplně se zasekly. Super, to nám ještě chybělo. Zhluboka dýchám a zajíždím do ulice, kterou jsme si tak nějak odvodily, že to bude ona podle té vzdálenosti, která byla v navigaci než nastala vzpoura strojů. Nějaká místa tady jsou ale vše je plné. Jedno z aut vedle nás se ale rozsvítí a chystá se na odjezd tak ten blok obtočím ještě jednou stejnou cestou a zaparkuj ina jeho místo. Mapy stále nereagují ale teď jsme to projely, takže si pamatuju, jak jet. Bože ty skútry! Mě asi klepne..

Dojíždíme o 2 minuty později k našemu místu a co myslíte.. samozřejmě že už tady stojí jiné auto. Vzdávám to a hlásím, že jedu podle cedulí na dálnici a chci odsud pryč. Mamka neprotestuje a snaží se něco naťukat na navigaci. Jenomže jsme nepočítaly, že tady nezastavíme, takže nemáme rozmyšlenou další lokalitu. Takže z hlavy nevíme, na jaké cedule máme koukat a jakým směrem jet. Dobře, tak tam naťukej Kopr a prostě pojedeme podle navigace tím směrem a na prvním odpočívadle zastavíme a určíme nějaký reálný cíl. Už se tady motám skoro hodinu a jsem docela podrážděná. Což jen umocňuje každou minutu nějaký 🤬🤬🤬 na tom dvoukolém motorovém vozítku, jehož jméno se odteď nesmí vyslovit. Protože to, co tady předvádí, to fakt není normální. Jedeš po hlavní, už si preventivně držíš odstup větší než normálně, protože po pár desítkách minut máš představu, co je tady za lidi a za chvilku ti z nějaké boční uličky vyjede ženská v šatičkách a jako by se nechumelilo se narve před nás. Po pár stech metrech zastaví na kraji cesty tak ji chceš objet a ve chvíli kdy jsi čumákem auta vedle ní tak se rozhodne, že si ještě kousek popojede, takže se z ničeho nic zase rozjede a narve se před tebe. A ještě má tu drzost na tebe dozadu mávnout jakože "haha sorry girl"… nebudu se tady rozepisovat, kam bych jí to mávnutí narvala..

Po chvilce zjišťujeme, proč se proti nám spikly navigace - v Monaku zas nemáme data. Naštěstí už víme, že navigace v autě funguje bez ohledu na internet, tak mamka nastavuje směr Benátky, protože o těch víme, že jsou tím správným směrem. Původně jsme přes ně totiž chtěly jet. Navede mě to po cestě nahoru, kde udělám takovou kudrlinkovou otočku a měly bychom postupně opouštět tohle peklo. HURÁ! Bohužel ten výjezd nahoru je takový pomalejší, protože je před námi asi nějaká situace na cestě a vzniká tady zácpa. Nevadí, to je to nejmenší.. dokud kolem nás zas nezačnou jezdit ti lidi pro které už nemám slušné oslovení. Motají se tam mezi těmi auty jako by jim to tu patřilo. Nakonec přímo před námi jeden nabere ramenem zrcátko protijedoucího auta.. ustojí to ale já se celkem leknu. A to je přesně ono! Oni to možná ze svého pohledu mají pod kontrolou ale já když nečekám, že mi tam někdo takový vjede tak jsem permanentně ve stresu, že někoho z nich sejmu a nebude to vůbec moje chyba, jen s tím budu muset fungovat.. konečně vyjíždíme nahoru a je čas na naši odbočku, která nás odtud snad dostane. Néé, já odbočila blbě. Byly tady dvě hned za sebou se společným výjezdem z té hlavní cesty, ale jedna směřuje dolů zpátky do centra a druhá nahoru na most.. a já sjela tou spodní. Chce se mi brečet, protože vím, že musím sjet zpátky dolů do toho pekla a absolvovat ten výjezd znovu. Po cestě ke kruháči, který by nás vrátil zpátky na trasu se držím za malým minicooperem, který ale z ničeho nic prudce zabrzdí, že do něj málem naletím. Naštěstí si držím odstup takže zastavím těsně za ním. Vydechnu a najednou vidím, že ta osoba začíná couvat. Tyvole jsi normální? Vidíš že za tebou stojí další auta?! Vidím že je vedle nás jedno volné parkovací místo tak mi došlo, co je záměrem řidiče toho auta, jal se podélně parkovat. Oukej, já beru, že jsou města, kde když vidíš volné místo tak ho prostě bereš hned nebo nemáš. Ale to přece neznamená, že nebudeš používat směrovky a dívat se kolem sebe! To ale není případ tady toho zeleného coopera. Poprvé v životě troubím na nějaké auto. Ignor, totální. Rychle rozblikám výstražné, zařazuji zpátečku a modlím se, aby auta za mnou dávaly větší pozor a zareagovaly se mnou. Naštěstí starší pán za mnou si taky držel odstup tak mám skoro metr prostor na couvnutí. Ten člověk přede mnou to ani nezaregistruje, v klidu si zaparkuje, otevře dveře, přeběhne přes cestu a jde směrem k pláži.. no moje nervy!!

Zhluboka dýchám a jedu dál. Mezitím se výjezd nahoru k mé osudové odbočce ucpal ještě více, takže znovu stojíme ve stoupání a mezi námi kličkují tamti na tamtom. Nakonec úspěšně vyjíždíme nahoru a tentokrát správně odbočuji na cestu vedoucí pryč. Ještě samozřejmě není vyhráno, musíme se odtud vymotat malými uličkami mezi baráky, ale nejhorší máme za sebou. Po pár minutách vidím na cedulích u cesty ITALIA a oddechnu si, protože to snad znamená nájezd na dálnici. Vjedeme do Itálie ale ještě minimálně půl hodiny jedeme podél pobřeží po menší cestě. To mi ale vlastně nevadí, dokud se tady lidi chovají slušně. Pořád se sem tam objeví nějaký opálený Ital na svém oblíbeném vozítku, ale je jich oproti poslední hodině fakt minimum. I když i tady jezdí jako prasata a vytáčí mě doběla. Držím se auta přede mnou a projíždím všemi zatáčkami stejně, jako ono. Bohužel jsem tak rozohněná, že jsem přehlídla, že na semaforu, který jsme teď projeli, v čase našeho průjezdu přeblikla barva z oranžové na červenou. Všímám si až toho, jak na mě mamka houkla "bacha, ženská!" a přede mnou na přechodu jde Italka, která se teda absolutně nerozhlídla kolem sebe a vlezla do cesty ve chvíli, kdy na semaforu pro auta viděla červenou barvu. Uznávám, že primární chyba byla na mojí straně a já jsem s oranžovou měla před semaforem zastavit. Ale na druhou stranu takhle bezmyšlenkovitě skočit do cesty a ani se nepodívat kolem sebe, jestli fakt něco nejede, to mi přijde docela šílené. Ale to tady dělají úplně běžně a vůbec nemluvím o přechodech pro chodce. Během dalších 15 minut mi několik lidí prostě vleze před auto mimo přechod a buď se čučí slepě před sebe nebo ještě lépe, do mobilu. Ani náznak rozhlédnutí. Ještě si párkrát zanadávám, ale postupně ubývá chodců v cestě, dvoukolek a provoz trošku řídne.

O dalších několik desítek minut později konečně najíždíme na dálnici a já si oddechuju. Ale ne na dlouho, protože velmi rychle poznávám nešvar Italů - nepoužívají směrovky. Prostě na dálnici ve 130 km/h přejíždějí z pruhu do pruhu aniž by o tom dali jakkoliv vědět svému okolí. Párkrát se hodně leknu protože se stávají věci jako takhle - jsme na tříproudové dálnici. Držím se v pravém pruhu a přibližuji se k autu přede mnou, které jede nižší rychlostí. Zjistím teda, jaká je situace za mnou vlevo, bliknu a přejedu do prostředního pruhu. Ten ale permanentně okupuje oranžové auto s italskou SPZ a jede rychlostí kousek pod limitem. Já mám tempomat na 130 tak se k němu postupně přibližuji a chci ho předjet. Vyhodím tedy opět blinkr a přejedu do levého pruhu. Postupně ho předjíždím, ale ve chvíli, kdy jsem na jeho úrovni tak vidím, že se začne koly přibližovat k levé čáře svého pruhu a tedy ke mně. A teď, když vím, že tady mají lidi oblibu neblikat a nekoukat kolem sebe, dostávám se zase do stresu, jestli do mě náhodou nevjede. No nic moc vám povím. Ještě chvíli tak pokračujeme a nakonec se domlouváme, že až bude možnost tak sjedeme na záchod a najít místo na spaní. Už tak jsme o dost dál, než jsme dneska chtěly dojet, tak můžeme v klidu najít parkoviště a zalomit to, jsem celkem hotová. Asi po dvou kilometrech je sjezd na odpočívadlo s občerstvením, tak tady parkuji, jdeme na záchod a hledáme něco dobrého, protože mám hlad a vařit se mi ani nechce, ani nevíme, za jak dlouho by to bylo. Objednáváme tedy nějakou italskou zapečenou ňamku ve stylu pannini - mamka zeleninový sendvič se sýrem a já foccaciu s parmskou šunkou a mozzarellou. Padá to do nás jako do popelnice a už je lépe. Ještě si dáme nanuk a můžeme pokračovat. Nacházím parkoviště asi 15 minut odtud, což je ideálka. Předávám řízení a jsem ráda, že už dál jet nemusím. Strávila jsem za volantem skoro 6 hodin a z toho minimálně 3 hodiny ve stresu, jsem KO.

Dojíždíme do malého městečka a kousek za hradem, který tady mají, parkujeme na prázdném parkovišti. Je před půl osmou a dneska už nás snad nic nepotká. Akorát že vůbec. Vedle nás je nějaká akce a od třičtvrtě na 9 asi do půlnoci tady hraje nějaká živá hudba pro místní důchodce. Slyšely jsme kolem té půl osmé zvukovku a ta byla dost hrozná, tak se trochu děsíme, ale co se dá dělat. Vaříme hrnec plný černého čaje, sladíme ho pořádnou dávkou medu, dochutíme mlíkem a užíváme si klidný večer. Parkovací místa se během následující hodiny zaplní úplně všechny a věkový průměr vystupujících pasažérů je odhadem tak 70 let. No, ti snad nebudou kalit do rána a pak nám blít u auta..

Pokud byste měli pocit, že dneska už se toho sešlo fakt hodně tak ještě nekončíme😀

Ono totiž naše nocoviště je asi nějaké oblíbené místo všech místních komárů. A tak jsme tady během chvilky dožrané a pobodané jak cedník. Vzdávám to a jdu si lehnout. Daří se mi skočit do auta aniž bych s sebou vzala nějakou krvelačnou potvoru a užívám si chvilku klidu, během které se pomazávám fenistilem. Mamča zatím volá s taťkou, který je zrovna u babičky. Za chvíli přichází taky dovnitř, ale bohužel není tak úspěšná a začíná hon na komáry. Během 20 minut je všechny povraždíme a skoro bychom mohly i spát, ne? Akorát že vůbec podruhé! Protože tady je pořád ten seniorský candrbál, žejo. Takže ještě asi hodinu a půl čučíme do stropu za svuku Eda Sheerana s italským přízvukem. Jo a aby toho nebylo málo, tak jsme si do toho horka na chvilku pustily klimu ale pak nám nechtěly zhasnout potkávačky a interiérové světla tak jsme ještě dobrou půlhodinu řešily toto, abychom ráno nezjistily, že se nám vybila baterka a nedojedem. Super den😀 Naštěstí se nám podařilo zhasnout i vyvraždit veškerý bodavý hmyz, takže za zvuku tahací harmoniky upadáme někdy kolem půlnoci do kómatu.