13. den: TAGLIOLO MONFERRATO - KOPŘIVNICE

Tak my dneska asi jedeme domů?

Včera jsme "díky" napjaté dopravní situaci v Monaku a mým pohnutým nervům ujely trochu více kilometrů, než bylo původně v plánu. No a tak se stalo to, že jsme učinily rozhodnutí, že se zkusíme vrátit domů už v sobotu. Nic nás sice netlačí, ale zbývá nám 11 a půl hodiny cesty a to nám přijde jaksi zbytečné rozdělovat na dva dny. Ale samozřejmě opatrnost především, proto jsme domluvené, že v případě únavy klidně zakempíme u Brna a dojedeme to až v neděli ráno. No, uvidíme. 

Budík je tedy nastaven na 6:30, abychom mohly nejpozději v 8:00 vyrazit na naši cestu. Počítáme, že když půjde vše podle plánu, s rezervou na dopravní situace a pauzičky bychom mohly být do 22:00 doma v Kopřivnici. Budím se teda ještě před budíkem a kochám se východem slunce nad italskými políčky. Dokud nechci vyvětrat a neotevřu dveře od auta..

Ty svině pichlavý jsou tady pořád! Normálně jsou snad nastoupení v řadách a čekají, až se otevře jakýkoliv miniaturní otvor, kterým by se mohli dostat do auta a vysát nám všechnu zbývající krev z těla.. Rychle tedy rozhodujeme na válečné poradě, že takhle teda ne. Naházíme veškerý náš majetek do postele, sedám za volant a utíkáme pryč na nejbližší benzinku, kde si v klidu nachystáme snídani a spácháme všechny ranní rutiny. 

Zastavujeme asi o 25 kilometrů dále, tankujeme do plna a vzhledem k tomu, že na této benzince je opět možnost celkem velkého výběru občerstvení kašleme na vaření a zahajujeme den croissantem a cappuccinem. Však jsme v Itošce, ne? Rovnou využijeme i jejich krásné vyvoněné záchody a před obřími zrcadly realizujeme ranní hygienu. Místní návštěvníci z nás mají očividně vánoce, ale nám je to zcela upřímně jedno. V 8:00 už startujeme najezené, relativně čisté a po kávičce na naši dlouhou cestu za postelí. Dohoda je taková, že se budeme střídat tak po dvou hodinách, ať se udržujeme obě ve střehu a nepadne na nás žádný útlum, který by mohl být za volantem nebezpečný. Začínám tedy na postu řidiče a ladím Spotify na foodie vlnu. Mám totiž už asi půl roku nachystaný podcast, co si chci poslechnout, ale má to malý háček - ten díl trvá 8 hodin :D. Což se najednou poslouchá dost blbě. Ale dnes je jeho chvíle. Pouštím tedy do repráků mix Velké žranice, Středověku a Chumelenice s jejich gastrovýletem do Brna a s úsměvem si to valím po italské dálnici. 

Krátce po desáté hodině zastavujeme na benzince a střídáme se na řidičském postu. Počítáme, že kolem poledne pak před další střídačkou zastavíme někde na oběd. Dneska už určitě vařit nic nebudeme, odstravujeme se na benzinkách, abychom to měly bez práce a s co největší časovou úsporou. Mamča tedy jede a já koukám, kde bychom se mohly najíst. Po dvanácté hodině sjíždíme z dálnice k McDonalds, na který mám teda pekelnou chuť. Bohužel ale nejsem jediná. Kdo by to byl řek, že v sobotu v poledne bude na dálničním odpočívadle u mekáče úplně plno? Ale jakože úplně. Volných míst nula. Jedeme tedy dále a asi o 10 minut později sjíždíme znovu, tentokrát k naší už známé benzince s občerstvením. Asi je to tady v Itálii rozšířená síť. U kasy platíme dvě cereální bagety s prosciutto crudo a parmigiano reggiano, necháváme si je rozpéct a těšíme se na oběd. Během toho se snažím moc se nerozhlížet, protože bych se musela zase pohoršovat nad chováním některých lidí. Jak na ten personál tady pořvávají a tváří se, jako by jim to tady patřilo.. no nic. Dostaneme naše jídlo, poděkujeme, obdarujeme milé lidi za pultem spoustou úsměvů a jdeme pryč. Tady je plno a venku je horko na zdechnutí, takže si v autě chceme zapnout klimatizaci a sníst si to hezky tam. 

Při odchodu tak nějak automaticky podržím dveře staršímu pánovi s vnoučkem, kteří opouští benzinku za námi a jsem celkem v šoku, jakou radost a překvapení vidím v jeho očích. Asi tady na takové chování nejsou moc zvyklí. Udělá mi to radost, že jsem třeba někomu trošku zlepšila den, ale vzápětí jsem z toho spíš smutná, že normální lidská ochota a vzájemná pomoc není pro všechny automatika. Klučina mi to chce u dalších dveří oplatit tak se do nich opírá vší silou, aby je otevřel a než mu stihnu věnovat úsměv a poděkovat, zvenčí už se do nich dere mladá ženská, která se kolem sebe ani nerozhlédne, neřeší přednost průchodu dveřmi u vycházející osoby a ještě toho malého klučinu málem smete na zem. Achjo, pojeďme pryč..

Po jídle se samozřejmě zase střídáme a já už na mamči vidím, že je celkem KO. Po dvou týdnech turistiky a cestě v tom horku na ni asi dolehla nastřádaná únava a po dohodě v sedadle spolujezdce usíná. Nevadí mi to, cesta odsýpá hezky, za necelé dvě hoďky budeme v Rakousku a pak už je to domů co bys kamenem dohodil. A zbytek došel pěšky. Já jsem naštěstí fresh, takže jedu a pokračuji v mém osmihodinovém poslechu. Kolem půl páté zastavujeme na dalším odpočívadle, tentokrát na kafe. Stojíme ultradlouhou frontu na záchod, kupujeme kafe z automatu a střídáme se za volantem. Mamča si odpočinula a probrala se, tak můžu zase oddechnout na chvíli já. Má teda trošku vítr z průjezdu Vídní ale zvládá to na jedničku a už si to frčíme vstříc hranicím. 

Kolem osmé už projíždíme známý hraniční přechod u Mikulova a víme, že dneska spíme doma. Za Mikulovem naposledy dotankujeme plnou, konečně za české ceny (:D) a vydáváme se na konec cesty. Hodnotíme uplynulé dva týdny a tetelíme se, jak hezký čas jsme měly. Do Kopřivnice dojíždíme krátce po desáté večerní a na parkovišti už nás čeká O., pomáhá nám přeházet věci z auta do auta a vynést vše ostatní k našim domů. Už nás čeká jen dlouho očekávaná domácí sprcha a zasloužený odpočinek. Tak zase příště, až něco vymyslíme. :)