3. den: PETIT BALCON SUD
Začínáme na příjemné lesní cestě a potkáváme pár lidí, kteří chodí mimo cestičky a něco sbírají… jahody! 🍓 Tak tohle bude dlouhá cesta. Sbíráme kolem cesty ten malý lesní poklad a užíváme si tu parádu. Za chvíli se nám otevírají první výhledy do údolí a my už teď víme, že dnešek bude velký dobrý.
Trasa tedy vypadá ve zkratce asi takhle: lesní cesta - výhled - “jéééééé…” - jahoda - “dívej se doleva!” - "jéééééé…" - živá voda - selfie - výhledy - … a tak pořád dokola.
kopce okolo. Dáme si tady chvilku veget, uděláme fotošůting nových profilovek a pokračujeme dál.
Už ta krásná vyhlídka byla za tou čtvrtkou, takže přes ni naštěstí půjdeme ještě jednou ☺️. No a kousek za místem, kde se budeme na cestě zpět odpojovat, je v mapě malý rozpor se skutečností. Turistická trasa vede takovým obloučkem, který podle zběžného zhlédnutí výškového profilu úplně zbytečně klesá asi o 100 výškových dolů a pak zas zpátky nahoru. A v mapách.cz je tento oblouček na začátku i konci propojen spojovačkou, která se vyhýbá tomu zbytečnému klesání. Ach jak jsme my lidi chytří, když jsme líní. Překračujeme tedy zídku z kamení, ignorujeme značku informující o slepé uličce a jdeme zkratkou. Přece by mi to ty mapy samy nenavrhly, kdyby to nešlo, ta cedule je tady určitě spíš historickým artefaktem a všichni chodí tímto chodníčkem. Tomu docela dlouho i věříme, protože cestička je tady opravdu hezky vyšlapaná. Občas nějaké menší suťovisko překročíme, sem tam větev nebo pár větších kamenů, ale jinak hezká cesta. Je to asi 500 metrů, oklikou by to byl kilák takže super!
Akorát že vůbec. Těsně před napojením zpátky na stezku je před námi obrovské koryto, které je v mapě značeno jako brod, ale v reálu to je normální průrva plná balvanů a vytrhaných kořenů, jak se tady někdy v minulosti strhla kamenná lavina. Zkoušíme najít místo, kde by se dalo bezpečně slézt dolů a pak na druhé straně nahoru, běhám podél okraje tam a zpátky, zkouším ale marně. Bylo by to o hubu a na pohyb mimo značené stezky nejsme pojištěné. Vracíme se tedy dalších 500 metrů zpět a šlapeme dolů a nahoru, přesně to, čemu jsme se chtěly vyhnout. Ještě u té zídky potkáváme dva Francouze, kteří mají stejnou ideu jako my, ale nedá mi to a varuju je, že to na konci fakt není průchozí. Aspoň někdo si tu cestu ušetří.
Stoupáme, zastavujem, pijem, stoupáme, zastavujem, pijem. Pořád dokola, občas to proložíme ovocnou Mentoskou, které mi přibalil můj nejmilejší ❤️.
Konečně se začíná blýskat na lepší časy. Před námi je poslední kilometr stoupání a budeme tam. Vidina vychlazené limonády s výhledem mě žene kupředu. Na jednom z posledních rozcestí je ale náš směr omotán červenobílou páskou, která se používá k uzávěrkám cest. Na vedlejším stromě visí papír se spoustou francouzského textu a tak tasím strejdu Googla a přes foťák překládám. Ach, ty technologie😍
Dozvídáme se, že z důvodu opakovaných sesuvů půdy vydal starosta Chamonix zákaz na průchod posledním úsekem naší trasy. Ten uličník! Už kvůli němu nemusíme šlapat do toho strašného kopce!
Je tomu tak, zabereme lavičku, chystáme tortillu a užíváme si ten viewpoint. Amazing. Už s mamkou vymýšlíme, jak bude tohle místo popisovat v září na hodině angličtiny.
Když se najíme do sytosti a zakončíme to sladkou tečkou, (díky zlato❤️), dopajdáme se až k rozcestí a pak dolů do města. Čeká nás teď skoro 5 km podél cesty, což není ideální, ale nějak to zvládneme. Posilňujeme se zmrzlinou, do batůžku na večer kupujeme odměnu a už si to štrádujeme centrem Chamonix. Na mamču přichází velký energetický útlum tak hledám cestičky mimo asfaltku co nejvíce ve stínu. Nakonec se doplahočíme až k autu, ze kterého po rychlém a srdceryvném vítání vytahujeme šaty a boty do vody a jdeme se schladit do té rozvodněné řeky ze včerejška. Je nám to jedno, najdeme si nějakou tůňku a tam se umyjem. A taky že jo. Je to jako znovuzrození. Čisté a voňavé (teda alespoň do té míry, kterou umožňuje umytí se horským potokem bez mýdla 😀) sedáme do auta a přejíždíme na naše včerejší parkoviště.
My jsme totiž po cestě dolů něco vymyslely. Hrozně moc se nám tady líbí. Jako fakt hodně. A jsme na dovolené a jsme tady dobrovolně a děláme si to hezký. Takže jsme si dnes v Chamonix koupily lahev francouzského rosé, buvolí camembert a zůstáváme tady o den déle. To čumíte, co? Svoboda.
Zaparkujeme na jiném místě než včera, protože to nám mezitím někdo zabral. Začneme vytahovat občerstvení a záhy pochopíme, proč tady bylo volno. Vedle jsou popelnice a děsně to tady smrdí. Nevadí, sedám do auta a přeparkovávám kousek dál, kde už to není tak zlé. Jediný negativní dopad jsou mouchy, které před spaním budeme muset vyhnat z ložnice. Mucholapku jsem totiž nechala doma.
