6. den: LA BRÈCHE DE ROLAND

Ráno se probouzíme na budík 7:15, abychom se přesunuly na výchozí parkoviště pro naši dnešní tůru. Všechny ranní rutiny budeme řešit až tam. Je to asi 8 km po cestě nahoru ve výšce 2200 m.n.m. a cesta nám zabere necelých 10 minut. Spát se tady nesmí ale stejně to vypadá, že toho zákazu všichni nedbali. Je půl 8 ráno a parkoviště je už teď skoro plné. Stojí tady policejní auto a dva chlapci v uniformách procházejí kolem aut a nahlíží dovnitř, jestli v nich někdo nespí. 

My zatím chystáme kaši s extra porcí oříšků a zelený čaj k snídani. Už jsme na cestě týden tak nám to hezky odsýpá. Složit spaní, přehodit věci, mezitím uvařit vodu, nachystat vše k zalití, zalít, zamíchat, konzumovat. Na parkovišti je pořád dost klid, pomalu se tady všichni probírají k životu. Samozřejmě jsou i tací, co přijedou, vyskáčou z auta, čapnou hůlky a během dvou minut odchází vzhůru, ale to my asi nikdy nebudeme. V mezičase přijíždí skupina asi 6 španělských aut, ze kterých se vysype naprostý opak. Hlasití, rozchechtaní, pomalu se sbírají, mají z toho náramnou srandu, možná 20 minut je tady hukot ale nakonec se taky odeberou na trasu a je zase ticho. 

My jsme pomalu a jistě ready takže v 9:00 zamykáme auto a vyrážíme. Máme před sebou asi 14,4 km dlouhou tůru, která má několik možných východisek. Stav ideál by byl to absolvovat celé společně. Výstup k Rolandově bráně (2807 m) zabere asi 6 km, přes ni projít na španělskou stranu Pyrenejí a vylézt další cca 1,2 km na vrchol Pico Casco de Marboré (3006 m). Pak se stejnou cestou vrátit zpátky k autu. Jsme ale domluvené, že kdyby to stoupání bylo na mamču moc, počká u Rolandovy brány, já si na vrchol zajdu sama nalehko a spolu pak sestoupíme dolů. 

Od parkoviště k prvnímu rozcestí je to mírně nakloněná rovinka a šlape nám to hezky svižně. Výhledy jsou už teď dechberoucí. Za každou zatáčkou se nám otevírá nový kus krajiny a my se nestačíme kochat. Za rozcestím nastupujeme na mírně kamenitý traverz, který už je teda trošku více do kopce. Aby ne, jsme ve 2200 a na příštích 4 kilometrech se musíme dostat do 2800. Čím později to začne stoupat, tím víc to pocítíme. Pořád se jde ale hezky a my kecáme, rozplýváme se nad krásou přírody a nic nám nechybí. Konečně jsou kolem nás i velké balvany a dá se i odskočit aniž bychom pohoršovaly okolí. Hned nám to šlape lépe, i když jsem pohoršena spíš já a to tím, jak někteří lidi dokážou nechat svůj ranní "poklad" a k němu patřící hromadu papírů na očích a nosech všem na obdiv.. jen tři slova pro ně mám: LEAVE NO TRACE! 

Pokračujeme dál a profil cesty se stále zvedá. Podle nakouknutí do mapy vím, že za chvíli má přijít o dost prudší stoupání, než doposud a taky že jo. Po tom, co jsme překročily dva menší potůčky se před námi objevil docela velký řeko-vodopád a odpozorovaly jsme od lidí před námi, že cesta vede skrz. Ještě kousek před ním se chodníček ztrácí mezi velkými balvany a my schováváme hůlky, protože je nám jasné, že odteď budeme potřebovat i ruce. Jupí! Tohle miluju. 

První komínek, přehopsat pár balvanů a jsme u vody. Mamča je přede mnou a já si od ní držím odstup, abych jí nechala dostatečný manipulační prostor. Chlapec za mnou to asi nepochopil a předbíhá mě. Staví se tak mezi nás a já z toho nejsem úplně nadšena. Naštěstí maminka je zběhlá horalka a i bez mého zásahu se suchou nohou dostala na druhou stranu. V tuto chvíli se sluší podotknout, že dnes jsme zodpovědně vyměnily boty a jdeme obě v pohorkách. Jsme rády, protože můžeme šlápnout víceméně kdekoliv a jsme safe. Mamča teda určitě. Já mám i pohory nízké takže při posledním kroku nabírám vodu vrchem a mám mokro. Je ale krásně teplo a sluníčko peče takže za chvíli boty alespoň zdánlivě usychají. Ještě nám zbývá jeden "výšvih" do sedla, za kterým se nachází chata Refuge des Sarradets(2587 m). Bereme zpátky do rukou hůlky a přes první sněhové pole vystoupáme až do sedla, ze kterého nejen že vidíme moc hezkou chatu, ale taky se nám poprvé ukazuje hlavní cíl naší cesty - skalní průrva Rolandova brána. 

U chaty dáváme krátkou pauzu, protože nás čeká stoupání k bráně, které je opět výrazně prudší, než předchozí chodníčky - posledních 200 výškových ale na 800 metrech vzdálenosti. Skočíme si tady na suchý záchod a opatrně se přes sníh přesuneme na kameny, na kterých sedneme a dáváme doping v podobě proteinové tyčinky. Koukáme nahoru a laborujeme nad výstupem. Jsou dvě možné cesty - po kamenech a po sněhu. Po sněhu to vypadá jednodušší, všichni co po něm jdou jsou úplně v pohodě. Za chvíli ale pochopíme - všichni ti, kteří šlapou nahoru nebo i dolů po sněhovém poli mají na nohách mačky nebo nesmeky. A ty přesně máme kde? Doma.. tam je jim dobře.

Nevadí, půjdeme po šutrech, holt budeme délku a výšku kroku muset přizpůsobit terénu. Nahazujeme batohy a jdeme. Je to krpál tak jdeme pomalu, ale stoupáme. Po pár desítkách metrů už tušíme, kde bude dnes problém. Nejedná se o žádnou zpevněnou cestu, ale ledovcovou morénu. Dlouhý splaz složený z velkých balvanů, středních šutrů i malinkatého štěrku, nic moc pevného pod nohama. Člověk musí dvakrát promyslet každý krok a moc se zároveň nezdržovat, protože se mu ty kameny pod nohama začnou buď hned nebo za chvíli sesouvat a sypat. Mamča jde tedy první a já za ní vyhopsávám co nejbezpečnější možnou cestou. 

Po asi půl hodině docházíme na pevnější cestu a nohy si můžou chvíli odpočinout. Ale opravdu jen chvíli, protože od vrcholu nás dělí ještě docela velké sněhové pole. Je v něm vyšlapaná cestička, po které jde celkem dost lidí, tak jdeme taky. Je sobota a je to poznat. Lidí je tady fakt docela dost. Stoupáme pomalu a obezřetně vzhůru a jsme asi 300 metrů pod vrcholem, když se z velké skupiny vracející se proti nám z vrcholu ozve křik. Zvednu oči co se děje a krve by se ve mně nedořezal. Jedna paní z této skupinky spadla a jela po sněhu dolů směrem do údolí. Máchala kolem sebe rukama i nohama a jen štěstím minula kus velké skály trčící ze sněhu. Projela kolem druhého velkého skalnatého místa. Trochu jej asi vzala nohou ale vypadá to, že má fakt obrovské štěstí. Lidi kolem křičí něco španělsky, něco francouzsky, já jsem zamrzlá na místě a skoro nedýchám. Po asi 100 metrech se naštěstí zastavila. Zvedá hlavu a všichni vidí, že je při vědomí. Možná minutu kouká kolem sebe a pak se zvedá na nohy. Uf!

S mamčou se na sebe podíváme, zvedneme hlavu k vrcholu, znovu se na sebe podíváme a jednohlasně se shodneme, že se otáčíme a jdeme dolů. Tohle nemáme za potřebí. Nebudeme si tady nic dokazovat, ještě nás čeká sestup tím dlouhým suťoviskem a to bude samo o sobě náročné. Jsme ve výšce 2752 metrů a těch 50 už ke štěstí nepotřebujeme.

Opatrně scházíme po sněhu zpátky na pevnější "mezipatro" a pouštím mamču před sebe na sestup. Víme, že nejhorší byl střed, počáteční a koncový úsek držel celkem pevně. Mamča hledá co nejlepší cestu a chvíli se jí to daří, ale po pár desítkách metrů se ocitá v místě, odkud nevidí cestu ven. Mně se podaří toto místo obejít a už stojím pod ní. Naviguju ji, kudy se má vrátit a sejít ke mně a přebírám vůdčí pozici. Pomalu a opatrně hledám cestu, zvažuji každý krok a nakonec se zdárně ocitáme před chatou.

UF! Jsem mentálně úplně vyřízená. Nohy si mákly, ale hlava teda mnohem více. Potřebujeme doplnit cukry a trošku se zvetit. Obcházíme chatu a nacházíme vstup dovnitř, kde milý chlapec prodává občerstvení. Zjišťujeme co se skrývá pod jakým názvem a objednáváme si napůl tortillu a každá svou limču. Mamča se drží Coly, já si dávám Oranginu. Sedáme venku k výhledu a s každým lokem cítím, jak se mi vrací energie do žil. Jsme dobré. 

Za chvíli nám pan vrchní donese oběd - jedná se o vaječno-bramborovou placku se salátem a chlebem a je to vynikající. Půlka nám každé úplně stačí. Dojíme, ještě si odskočíme a jdeme dolů k autu. Víme, že je před námi jeden prudký úsek, jehož součástí je trošku techničtější přechod toho vodopádu, ale jinak by to mělo být v pohodě. 

Pomalu ale jistě sestupujeme a jde nám to hezky. Předbíháme pár pomalých opatrných chodců a v duchu se tetelíme, že nejsme největší brzdy. Ale ne škodolibě, dobře, že každý zná své limity a nesnaží se to seběhnout za každou cenu co nejdříve. Na druhou stranu někteří jsou tak opatrní, že na nich je doslova vidět, jak nejistý mají krok a že ta jejich opatrnost jim je spíš na škodu.. no, hlavně to v pohodě sejít 🙂

Docházíme k začátku prudkého úseku s vodou a vybíráme si cestičku. Tentokrát už šlapeme celkem najisto a jde nám to hezky. V jednom místě moc nevíme kudy tak před sebe pustíme partičku, která se toho vůbec nebojí. Následujeme jejich kroky a s jistotou sestupujeme o další metry níže. Před námi je "kamenná skluzavka", tzn. velký šutr hladký jako sklo a než vymýšlet, jak ho bezpečně překročit, vidím jako nejjednodušší východisko ho sjet po zadku. Naviguji tedy mamču jak přelézt tento boulderovací problém a sama sjíždím hned za ní. Nebudu lhát, směju se u toho jak malé děcko😀

Dojedu dolů, postavím se na nohy a při pohledu pod sebe se musím trošku rozmyslet, kam budu šlapat dál. Přichytím se před prvním krokem skály vedle sebe a … dobře, že jsem to udělala. Zezadu mi totiž za krk skočí asi 60 kg živé váhy. Starší paní, která při dojezdu ze skluzavky neudržela rovnováhu a padla mi za krk. Naštěstí jsem ještě stála stabilně tak jsem nás obě udržela, ale lekla jsem se. Společně jsme se tomu zasmály a já pokračovala dolů. Za chvíli ale cítím, jak mnou něco prudce škubne dozadu. Paní zase zavrávorala a chytila se pro záchranu mého batohu. Ehm, tak takhle teda ne. Nechci být zlá, ale odmítám riskovat své bezpečí pro její nevyzpytatelné chování. Pomůžu jí na nohy, čelem k ní sejdu další prudký úsek, podám jí zespod ruku, abych jí pomohla jej překonat ale poté ji posílám před sebe, ať si jde. Tohle by bylo fakt o hubu pro nás obě. Navíc nejhorší místo už máme za sebou, tak se necítím blbě, že ji v tom nechávám. Pohoda lahoda, kráčíme si krásnou krajinou, klesáme, kocháme se a najednou se kolem mě všechno skoro zastaví. Ocitám se ve zpomaleném filmu a vše kolem mě najednou pomalinku stoupá vzhůru. Ne. To je blbost. Já klesám dolů. Hůlky jsem zarazila do země tak, že se jedná o úplně koordinovaný pád a nic se mi přece nemůže stát. Chyba. Po dopadu na zem mi projede tělem ukrutná bolest. Narazila jsem si svůj gluteus maximus na ten nejostřejší šutr v okolí. Au. Zvednu se a dost to bolí, ale jsem velká holka, tak to rozchodím. Bolest pomalu odeznívá a můj krok se zase odlehčuje. Koukám do dáli na parkoviště, kde už na nás čeká mazlik s kávičkou a těším se až … 

DOPRDELEPRÁCE! Špatně jsem zamířila na kámen přede mnou, šlápla jsem napůl do prázdna a křivě jsem došlápla na levý kotník. Zařvu bolestí, ale touha po kofeinu je silnější, takže zatnu zuby a šlapu dál. To se rozchodí. Hlavně nesmím odlétat hlavou do oblak, ještě nejsme na konci a musíme dojít v celku.

Na zbytku cesty si už dávám pozor a když stojíme na rozcestí před parkovištěm, víme, že jsme to zvládly. Poslední kilometr a půl svižně dojdeme po známé nakloněné rovince a za 20 minut už stojíme u auta. Hledáme sandály, shazujeme pohory i ponožky a hekáme úlevou. Pevné boty nás dneska podržely, to bez debat. Ale obě už jsme se stihly rozmazlit lehkým krokem a těšily jsme se, až odebereme tu koženou zátěž. 

Startujeme mazlika a přejíždíme asi kilometr níže na krásné vyhlídkové místo, kde rozbalujeme kuchyň a vaříme si kávičku. Jsem happy. Jediná věc, co mi teď chybí ke štěstí je sprcha. 

Je sobota podvečer a teplou sprchu s mýdlem a hlavně umyté vlasy šamponem jsme měly naposled v Kopřivnici. Proto nahazuju návrh a jsem ráda za jeho pozitivní přijetí - dneska nespíme na divoko, ale v campu! Hledám proto nějaký camp v místech, kam jsme chtěly dnes dojet a mamča zatím startuje a vyrážíme. Jedeme asi 3 hodiny a já mám totální energetický útlum. Celý dnešek na mě dopadl a můj mozek nemozkuje. Vždy se jen na chvíli probere když potřebujeme na trase něco najít, například benzínku se záchodem (špatně, Waze nás zavedl na jednu kde neměli záchod ➡️ čůráme v lese) nebo obchod na doplnění zásob (zase špatně, dva pokusy Waze o navigaci k obchodu na trase končí fiaskem a jedeme nakonec do Lidlu v městečku Lurdes - ano, to poutní místo), ale jinak vypínám. Nespím, pořád dělám mamči support a sleduju cestu s ní, ale jinak je v mé hlavě tma.

Po třech hodinách dojíždíme k horské francouzsko-španělské hranici a koukáme, jaké je tady krásné parkoviště s vyhlídkou na hory. Tady bude ale krásný západ i východ slunce… NE! My jedeme do campu! Do sprchy! Pokračujeme a asi za 20 minut přijíždíme na přeplněné parkoviště v městečku Escarrilla. "Total full, no more places" mi lámanou angličtinou říká paní recepční. Smutně docházím zpátky na parkoviště a říkám mamči tuto zprávu. Ona má normálně snad radost nebo co?! Že prý je tu moc lidí a jí se tu stejně nelíbí. Bleskově se domlouváme, že se vracíme k hraničnímu přechodu na vyhlídku a budeme ještě chvíli smrdět. Dojíždíme zrovna před západem slunce, vaříme si Dobrý hostinec - kuře na paprice a užíváme si ty výhledy s podkresem kravských zvonů. Po západu slunce přichází něco ještě mnohem lepšího - východ měsíce. Je nádherně ozářený a všichni tady stojíme s mobily a rubem jednu fotku za druhou. Pak už jen vytahujeme teplé spacáky a zalézáme do pelíšku. Za okny auta vidíme, jak se začíná blýskat a usínáme za silného větru a začínající bouřky. Ještě že to autíčko máme ❤️