8. den: ORDESA

Ráno budík "zvoní" ve velmi škaredou hodinu - 5:00. Důvod je jednoduchý, dneska se chystáme na celodenní tůru, která by měla být dost možná top naší cesty. Kromě toho, že jsme o ní nezávisle na sobě četly obě v několika článcích, tak mi byla i doporučena kolegou Dalíkem, a to je pro mě důvěryhodný zdroj. Jedná se o průchod kaňonem Ordesa ve stejnojmenném národním parku. Spodní částí kaňonu vede turistická stezka značená i v mapách.cz, ale my v jednom nebo dvou článcích vykoukaly zajímavou alternativu. Ze startovního parkoviště vylézt několik set výškových metrů nahoru, půlku túry jít traverzem pod vrchní hranou kaňonu, pak sejít dolů a po frekventované trase v údolí se vrátit zpátky. Tahle verze se nám líbí teda více, než tam a zpátky stejnou trasou a ještě pravděpodobně plnou lidí. Jen bude výkonnostně i časově náročnější. 

No a to nás dostává zpátky k tomu škaredému začátku - je 5:05 a budík nás tahá ze spacáčku. Na výchozí parkoviště před kaňonem se totiž autem nedostanete, jezdí tam kyvadlově autobusová doprava z městečka Torla. Lístek na autobus se nedá bookovat předem, prostě přijdeš a koupíš. V ideálním případě přijdeš, koupíš a jedeš. První bus jede v 6 hodin ráno, poslední v 10 večer, mezitím v různých 15 - 30 minutových intervalech, podle vytíženosti daného času. Ve chvíli, kdy je v kaňonu 1800 lidí, doprava se stopne a více osob tam nepustí. Takže se může stát, že přijdeš, koupíš ale neodjedeš. Nevejdeš se v lepším případě do busu a čekáš na další, nebo v tom horším do kaňonu a čekáš, až se nějaká skupina lidí vrátí zpátky. Nebo si schováš jízdenku na jindy. Což je pro místňáky v pohodě, ale pro nás, co jsme sem ujely 2 a půl tisíce kilometrů zas tak moc ne. No. Tak už chápete, proč je 5:10 a mně stále na ruce vibrují ty hodinky. Jo já vím, že jsme chtěly vstávat v 5. Ale viděli jste někdy učitelku o prázdninách? A v kolik ráno vstávala? V 5 asi ne. A teď si ty učitelky představte dvě. Tak vidíte.

Mamča vstala první, protože ji přemohl močák. Za chvíli se vrátila zpátky a rezolutně oznámila, že vstávání se odsouvá. Co prosím?!
Prý je tady v campu úplně ticho a nechce ho rušit. No shit, Sherlock, jak asi bude v campu ve čtvrt na 6 ráno? S tím jsme počítaly a proto jsme si večer všechno tak nachystaly, abychom co nejvíce eliminovaly vyrušování okolí. Navíc si vzpomněla, že na vjezdu do campu je asi nějaký řetěz nebo co a že se nedostaneme ven. O M G. Jdu to zkontrolovat a fakt, příjezdovka je do 6:30 zavřená. Fajn, posouvám budík na 5:40 a poslouchám, jak mamka vedle mě okamžitě upadá do kómatu. To já bohužel neumím, takže těch 25 minut spíš odpočívám a koukám z okna, jak se občas někdo vyšourá ze stanu na záchod a za 2-15 minut se šourá zpátky.

Začíná se rozednívat a to už je dostatečný argument pro vstávání. Ranní hygiena, mezitím uvařit vodu, zalít kaši, čaj, hodit to do sebe a 6:35 už vyjíždíme z brány. Waze se nás snaží vést uzoučkými "štramberskými" uličkami vesničky Oto, ale na to má mazlik trochu moc boky jako skříň, takže měníme směr a čekáme na přepočítání trasy. Těsně před sedmou dojíždíme na veliké parkoviště v Torle, na kterém je už teď docela dost aut. Na zastávce stojí autobus, do kterého naskakují poslední dobíhající turisti, ale my ještě nemáme jízdenku, takže jej necháváme odjet. Kupujeme dvě zpáteční, nacházíme záchod, ještě odskočíme a za chvíli už je tady další autobus. Nakládáme do zavazadlového prostoru batůžky a bereme místo. Za chvíli už jsou všechny sedačky plné a 7:30 odjíždíme, snad někam do teplých krajin. Protože víte co? Ono je 9 stupňů!! Ve Španělsku v půlce července! Achjo, kolikrát jsem během dne na těch 9 stupňů myslela.. ale to předbíhám. Spoiler alert: zase byl hic jak sviňa.

Už po cestě autobusem se kocháme okolím a je nám jasné, že to dneska bude fakt krásný den. Před osmou dojíždíme na parkoviště u kavárny a informačního centra, nahazujeme batohy, štelujeme hůlky a rovnou vyrážíme. Čeká nás výživné dopoledne, tak není na co čekat. Přicházíme po pevném chodníku k užší lesní cestě, která je označená rozcestníkem a informací o tom, že se jedná o dangerous path. Nevadí, berem. Terén se docela rychle zvedá ale jsme čerstvé po ránu, tak se jde dobře. Nechávám maminku kousek za sebou a jsem příjemně překvapená, jak mi to hezky šlape. Že bych konečně pocítila efekt cvičení a chození poslední dobou? Už bylo na čase..😀

Nastoupané metry rychle přibývají, každou stovku motivačně hlásím dozadu své parťačce, abych ji trošku povzbudila. Naštěstí jdeme celou dobu lesem, takže je tady příjemný chládek. Vždy když na chvilku prořídnou stromy cítíme, že sluníčko už zase vypaluje ostošest. Po překonání určité hranice se začíná hlína měnit v kameny a kroky prodlužovat a zvyšovat. Tetelím se blahem, protože občas se už i otevírají výhledy a to bych vám přála vidět tu parádu. Těším se, že dnešní den bude celý takový. 

Po dvou hodinách stoupání stojíme na vyhlídkovém místě a víme, že to nejnáročnější dnes máme za sebou. Nastoupaly jsme asi 650 metrů na 3 km ale stálo to za každý krok! Ta vyhlídka je neskutečná. Tři hluční mladí Španělé v kloboučcích, kteří s námi jeli autobusem a předběhli nás asi ve dvou třetinách kopce nám nabízejí, že nás vyfotí. Konečně máme i něco jiného, než selfíčko 😀

Náramně se baví nad jazykem mého telefonu, ptají se co je to zač a označují jej slovíčkem "sick".. ty seš sick vole, takhle řvát v horách. Ale jsou milí, tak obdarovávám úsměvem a nechám to být.

Dáme si tyčinku ať doplníme síly, přelijeme vodu a pokračujeme dál. Máme před sebou ještě asi 17 km, takže sice máme většinu dnešního stoupání za sebou, ale pořád nám zbývá pěkná nálož kilometrů. Je to vzdálenost, kterou normálně člověk dá s prstem v nose, ale je třeba myslet na to, že je červenec a jsme ve Španělsku. To horko je dost ubíjející. Naštěstí jsme už za poslední dny a týdny poučené a nepodceňujem pitný režim. Ráno jsme vyrážely celkem s 5 litry vody a dole v údolí bude možnost doplnit. 

Tady asi ani nemá cenu se více rozepisovat, prostě jsme šly nádhernou lesní cestou chvílemi po šutrech, chvílemi po skále, chvílemi po hlíně nebo po trávě. Terén se příjemně vlnil nahoru a dolů. A ty výhledy.. no, to nejde slovy popsat. Nahodím pár fotek, ale ani zdaleka to nevystihuje to, jaké to v reálu bylo. Stěny kaňonu hrající všemi barvami, stromy, luční kvítí, ještěrky, broučci, včelky, čmeláci, před námi v dáli zasněžené vrcholky hor a dominantu okolí - Monte Perdido. Na tento kopec jsem původně chtěla jít, jedná se o 3. nejvyšší vrchol Pyrenejí. Nakonec jsme to ale vypustily. Pomalu klesáme do údolí a před sebou už vidíme v suti cikcak serpentiny vedoucí nahoru na skalní masiv, po kterém se dá dojít až k chatě Refugio de Goriz. Tam nejdem, ale koukáme na různobarevné mravenečky, jak se na trase pohybují a hádáme, kudy se tam asi dostali. 

Čím blíže jsme turistické cestě vedoucí údolím, tím více lidí na ní vidíme. Nechce nám mezi nimi motat tak ještě před sestupem mezi ně nacházíme stín pod stromem na naší stezce a sedáme si na obědovou pauzu s tím nejkrásnějším možným výhledem. Před námi jsou na zemi veliké balvany, po kterých lozí děti i dospělí a fotí se na nich. Jeden klučina z jednoho takového šutru při slézání spadne na záda, ale zvedne se a vypadá že se mu nic vážného nestalo. Musí ho to ale bolet, přecejen to nebyl pád do hromady peřin, ale na kus zlomené skály. Tváří se statečně, asi před rodičema, aby nedostal ještě přidáno, že lozí kde nemá😀

Dáváme si nálož dobrotek - poslední tortilly a ještě kousek chleba, všechno na klasiku s majonézou, sýrem, miniklobáskami a čerstvou španělskou zeleninou. Je tady nádherně. Jsme asi v půlce trasy, tak se po sladké tečce zvedáme a pokračujeme. Překračujeme řeku, která tady teče a spousta lidí se u ní fotí a máchají si v ní nohy. Máme podobné úmysly, ale až později. Z horní cestičky jsme totiž viděly, kolem čeho půjdeme dolů, kolem spousty vodopádů a pod nimi vytvořených modrých bazénků a přesně tam směřujeme na osvěžovací pauzu. Po sestupu dolů taky konečně můžeme zblízka prozkoumat žluté kytičky, na které jsme koukaly z dálky celý den a myslely jsme si, že se jedná o nějaké lišejníky. Nene, krásné žluté minikvítečky. Fotíme tady asi tak triliardu fotek a pokračujeme. 

Jsme očarované nádhernou tohoto místa a několikrát musíme poznamenat, že je hrozně dobře, že tady regulují počet lidí, kteří tady můžou najednou být. Jinak by to tady takhle nevypadalo. Zároveň jsme ale vděčné, že jsme zvolily cestu, jakou jsme zvolily. Údolí je nádherné, ale ten pohled z ptačí perspektivy byl úplně něco jiného. Ty barvy, vrcholky hor a i ta klikatá cestička podél řeky, po které teď jdeme. A hlavně skoro žádní lidi. A když už někdo, tak s úsměvem, pozdravem a dobrou náladou. Tady dole nejen že nezdraví, ale ani na pozdrav neodpoví. Je tady těch lidí fakt dost a je to poznat i kolem cesty. Přibývá kapesníčků u větších kamenů, vypadlých papírků od tyčinek a občasných nedopalků od cigaret. Pořád je to asi lepší než u nás, ale stejně jsem z toho trochu smutná. Tyhle věci do přírody prostě nepatří.

ALE nejsme tady, abychom si stěžovali! Okolí je překrásné, procházíme velikým stádem krav, které nás mají úplně na háku, včetně několika velikých býků. Mamča se raději nerozhlíží a svižným krokem s očima zaraženýma do stezky před sebou se drží za mnou. Alespoň do té chvíle, než si s kravkami začnu dělat selfíčka, to mě nechává za sebou a spěchá mimo dosah rohatých kámošek. 😀

Cesta dále klesá, občas se stočí k řece nebo na vyhlídku k některému z vodopádů. Bohužel je v nich zákaz koupání ale je to pochopitelné. Jdeme tedy dál, na některých místech se zastavujeme a dobíráme živou vodu nebo svlažujeme hlavy a ruce ve vodě. Asi 6 km před parkovištěm se z vodopády osypané řeky stane široké lesní koryto, kde se na každém metru někdo čvachtá, tak i my povolujem, zouváme boty a na chvilku chladíme kotníky. Mamince se to asi zalíbilo a aby o ten pocit nepřišla, hodila si jednu botu do řeky. 😀

Naštěstí na sluníčku rychle osychá a můžeme za chvíli pokračovat. Příjemná lesní cesta se mění na širokou šotolinovou, vypečenou za celý den slunečního záření a je to nekonečné. Pravá levá pravá levá. Občas mě naštve nějaký ignorant, co má potřebu si vracečky zkracovat lesem mimo stezku, ale jinak žádné vzrůšo. Posledních 5 kilometrů mi přijde úplně nekonečných, ale naštěstí to je jen subjektivní pocit a kolem 16:40 docházíme na parkoviště, kde už na nás čeká autobus. My jej ale necháváme odjet, protože nespěcháme a chceme se podívat do obchůdku na nějaké suvenýry. Kupujeme si náramky, náušnice, pohledy i magnetku na lednici a v 17:00 už sedíme v dalším autobuse směr Torla. Je tady horko, takže dopíjíme po cestě poslední vodu a je nám líto malého miminka, které pláče na jedné ze sedaček před námi. Musí mu být strašné vedro. 

Dojíždíme po několika zastávkách až k autu a hned startujeme klimatizaci. Není co řešit, jednohlasně se shodneme, že si zasloužíme péči, proto nastavujeme navigaci do našeho oblíbeného campu a jedeme se osvěžit do sprchy. Na jistotu nakráčíme na recepci, "tak jsme tady zas, jásejte a oslavujte!" a oni mají normálně plno?!

Tak to jsem opravdu nečekal. Naštěstí paní na recepci pochopila (nebo pocítila), že nepotřebujeme svou velkou parcelu, na které by se dal postavit dům na klíč, že nám stačí přístup ke sprše. Nabízí nám tedy, že můžeme zůstat na campovém parkovišti a využívat všechny služby campu. Díky!

Zaplatíme, zaparkujeme tam a jdeme rovnou do sprchy. Blaho.

Vařit se nám nechce a chceme péči, proto jdeme na večeři do campové restaurace. Jsme tady asi 18:40 a kuchyně má do 19:00 siestu, tak si aspoň objednáváme a popíjíme španělské pivko. Okolo čtvrt na 8 už před námi leží večeře - před mamčou grilovaný losos na čerstvých rajčatech a přede mnou kotletky jehňátek z údolí se smaženými bramborami a dvěma volskými oky. Losos vedle toho mého jídla vypadal tak nějak smutně a osamoceně. Zželelo se mi ho a přihodila jsem k němu pár brambor a jedno vajíčko. Za chvíli přišla slečna servírka a donesla k němu ještě bagetku, tak jsme se o ni podělily a obě jsme se najedly pořádně. No a pak to přišlo. Gastrodemence jak z učebnice. Dopily jsme druhé pivo, zaplatily, došly k autu, otevřely si birell a … byla tma. Obě jsme cítily, jak to na nás dolehlo, tak jsme rozložily spaní a asi v 9 už jsme se pelešily na spacáčcích. Zítra máme v plánu přesun do dalšího národního parku Sant Maurici, procházku kolem jezer a snad konečně i tu paellu, nespěcháme takže vypínáme budíky, zavíráme knížky a přichází kóma. Dobrou :)