Víkendový přechod: Javorníky

To jsem si zas něco vymyslela..

Ve středu odpoledne jsme na klasickém tréninku mezi mučením a fučením klábosili s trenérem a zjistili, že o víkendu má být moc hezky. Tak jsme koumali, jak s tou informací naložíme, až jsme to vykoumali. Přejdeme Javorníky! Od pátku do neděle, hezky česky, okolo 50 km, ideálka.

V pátek po práci jsme v rychlosti pobalili věci a za tichého modlení se, že jsme nic nezapomněli, jsme vyrazili směr Vsetín. Plán byl totiž jasný - autem do Vsetína, nechat auto tam, busem do Velkých Karlovic a vyťapkat nahoru na hřeben, kde se vyspíme. V sobotu i v neděli příjemných něco málo přes 20 km a po dojití zpátky k autu v klidu dojet domů. Akorát že vubec.

Auto necháváme ve Vsetíně u Lidlu a svižně docházíme na zastávku, odkud za pár minut odjíždí autobus směr Velké Karlovice, Leskové, Pod Javorem. Cílová stanice je zároveň naší startovní čárou na začátku víkendového dobrodružství. Na cestě trávíme cca hodinku, během které nám pomalu ale jistě začíná sluníčko klesat za obzor. Po vystoupení z autobusu míří naše kroky po prvních pár stech metrech do hotelu Horal, kde se chceme před večerním výstupem trošku posilnit. Teda hlavně já, doma jsem měla silácké řeči, že jíst nepotřebuju, ale po dvou hodinách v autě + buse mě přepadl lehký hladík. Tak ať nemusíme hned za prvním stromem vařit.

S řádnou vysokohorskou přirážkou si dávám brynzové halušky, čokoládový dort, malou kofolu a kafe a místní obsluha si o mně musí myslet, že mě minimálně měsíc mučili hladem. Nějak jsem asi zapomněla, že nás čeká výstup na hřeben, Nevadí, to je problém budoucí Terezky. Po dojezení není na co čekat, venku už je docela dost tma a nás čeká pochod. Platíme, já narvaná k prasknutí, O. vysmátý jak lečo po kafi a dortíku a vyrážíme do tmy v 18:33. Po pár metrech zastavujeme, já vytahuji čelovku a srdce mi padá až do žaludku. Nemám ráda tmu v lese. Nevím, co se za ní skrývá. Tohle bude výživná cesta.

Místo na spaní budeme hledat po cestě. Můj předběžný plán je buď louka (Sedlo pod Lemešnou, cca 6 km) nebo u přístřešku (Sedlo pod Hričovcom, cca 8 km). O. mě škádlí blbými nápady - pojďme šlapat přes noc. Ani mě nehne. Za chvíli vrtáme. Nebo ještě lepší nápad - pojďme se vyspat a zítra to dáme na jeden zátah. 45 km hřebenovky, no chápete ho? Vůbec, směju se jeho debilním nápadům a neberu je vážně. Bojím se jako prase.

Chvilku to vypadá, že to zapíchneme asi kilometr za hotelem na pěkném rovném plácku u potoka, ale nakonec jdeme dál. Víte, kolikrát během cesty jsme si na ten plácek vzpomněli a litovali, že jsme tam nezůstali? Mockrát! 😅

Každou chvíli klepeme hůlkami o sebe, nahlas se bavíme a já mám i tak pěkně nahnáno. Snažím se moc nesvítit mezi stromy, protože se tam co chvíli odrazí nějaké oči. Creepy. Po chvíli těch očí začne fakt hodně přibývat, je to divné. Cítím se, jako by nás obklíčila smečka vlků. Nechci tady být. Za pár okamžiků nám dojde, že se jedná o kousky reflexních pásek na stromech, které při večerních pochodech slouží jako značení. Potkali jsme ještě pár plácků, na kterých by se dal stan hezky postavit, ale všechno je to tak nějak blízko cesty a moc se nám nechce být ráno probuzeni nějakým nepříjemným způsobem. Dohodli jsme se teda, že budeme šlapat do 20 hod a pak lehnem na prvním vyhovujícím místě. 

Na Lemešná - rozc. jsme asi 5 minut před osmou a celkem by to tady i šlo. Po chvilkové úvaze se ale shodneme, že klidně můžeme ještě chvilku jít a zkusit dojít až k přístřešku v sedle Pod Hričovcom. Docházíme sem ve 21:05, rychle zmapujeme terén a kempíme. Stavíme stan mezi ohništěm a přístřeškem, sice nemáme dost místa na vypnutí tropika, takže vchody máme tak napůl a tropiko nám ve větříku trochu plandá, ale chceme co nejdříve zalézt do pelíšků. O. tasí pumpičku, fouká karimatky, já rychle nahazuji spací oděv a už se kutáme do peří. Zvedá se vítr a je celkem zima.

O. téměř hned usíná, ale já si ještě neumím úplně dobře nastavit svůj quilt, takže mi přes něj táhne na záda a já klepu několik hodin solidní kosu. Vzpomenu si na spací vložku, která mi leží sbalená někde u nohou a jdu ji pokřtít. Hodím si ji na sebe a rozdíl je obrovský. Konečně alespoň na chvilku usnu. Každou chvíli mě ale budí zvu čenichání u hlavy. Liška? 🦊 nebo už si nějaká myš prokousala díru až k nám do stanu? 🐭 Ne. Jen tropiko vlající ve větru a narážející do moskytiéry. Mrznou mi nohy, ale ponožky na spaní jsou daleko v batohu. (Spoiler alert: Nejsou. Zůstaly doma. 🥶) Moc se nevyspím, budím se pravidelně v intervalech od 10 min po hodinu. 

Ráno se definitivně budím v 7 hodin a lezu z pelechu. O půl 8 už se dere ven i O. a začínáme balit. Vaříme čaj a bez snídaňové kaše, která si vegetí doma spolu se spacími ponožkami, o hodinu později vyrážíme směr Veľký Javorník. Užíváme si ranního sluníčka, prázdných chodníků a výhledů na domácí Beskydy. Okolo 9:45 už nás zapisuji do vrcholové knihy. Šlape se dobře, lidi žádní, jen na vrcholu se mihne starší trailrunner s moc hezkým pejskem, nejspíš maliňákem. 

Příští zastávka - Stratenec. Vylezeme na rozhlednu, tady už sami nejsme, takže se zdravíme s kolemjdoucími, kocháme se výhledy, dáváme si skittlesky a podle cedule zjišťujeme, že o 2,5 km dál by mělo být nějaké občerstvení (Vintrovka). Počítám teda s tím, že si dám na Portáši borůvkový knedlík, ale je pravda, že už začínáme pociťovat hlad. Uvidíme. Když mluvím o borůvkových knedlících, hned si v asociaci vzpomínáme na jesenický Paprsek a jejich knedle. A hned potom na jejich skvělou gulášovku s rohlíkem. Jo, máme hlad.

Pokračujeme dál a od kolemjdoucích paní zjišťujeme, že Vintrovka je bezva a mají dokonce gulášovku! Přidáváme do kroku a před půl 12 už stojíme u maringotky přepracované na krásné bistro, ve kterém nás obslouží milý a usměvavý pán. Dvě gulášovky, dva krajíce chleba a jeden rohlík, dva velké kelímky čaje (skvělý touareg) za 13€ nám přijde fakt nízká cena, když vidíme to množství, takže necháváme 2€ dýško a pouštíme se do futrování s krásným výhledem. 

Polívka je fantastická, poctivá - hustá a plná masa a brambor, vydá za normální bramborový guláš. Čaje jsou 4 deci a je vynikající. Máta voní přes celý les a je i solidně sladký, přesně to, co potřebujem. Hážeme to do sebe a se zbytkem čaje v kelímku si to šlapeme dál směr Malý Javorník. Od pána v bistru jsme zjistili smutnou zprávu, že Portáš má zavřeno, tak mi trošku opadla motivace, ale pak si dám nový plán - knedlík na Kohútce a zas je dobře. 

K chatě docházíme někdy po 13. hodině. U stolů venku není místo a na sezení uvnitř se stojí fronta. Sedáme si na lavičku u dětského hřiště a zdravíme se se známými tvářemi ze Stratence. Odskočím si a snažíme si objednat. Marně, vevnitř mě paní pošle někam, že si máme počkat na obsloužení venku. Je tu frmol. Venku nás paní chvilku úspěšně ignoruje ale vnutíme se jí. Sice by nám neměla nic objednávat, když nesedíme u stolu, ale smiluje se nad námi a za chvíli už před námi leží dvě lunga ☕️.

Čekám na knedlík a polemizujeme. O. zase vytahuje ten svůj debilní nápad s přejitím celého hřebene za jeden den. Akorát už má i plán - nejít k autu ve Vsetíně, ale na vlak do Lidečka. Je to asi o 5 km (které jsou stejně mimo hřeben) kratší. Poslední vlak do Vsetína odjíždí 21:12 a my v rychlosti kalkulujeme, že máme před sebou ještě 22 km, v nohách dnes 15 a že kdyby se nám TEORETICKY podařilo do 14:00 vyrazit, mohli bychom to stihnout, protože podle map má cesta zabrat 7 hodin a 6 minut. 

Už jste někdy spěchali na vlak, který odjíždí za 7 hodin? Já taky ne. Všechno je jednou poprvé, proto když mi na stole přistane knedlík v 13:49, mám už 13:52 prázdný talíř a jsme připraveni platit. Tady nám náš plán trošku škobrtne, protože je tady fakt plno a než se k nám paní s terminálem dostane, je 14:05. Přebytečný čas si alespoň krátíme bavením se nad sportovní obuví jedné mladé paní u vedlejšího stolu. Fotku přidávat nebudu, ale představte si něco hrozně moc růžového a na 8cm podpatku. 👠

Je rozhodnuto, 14:05 vycházíme, finálně to rozetneme na rozcestí Radošov, na kterém jsem dnes původně chtěla přespat a ze kterého se bude scházet buď směr Lidečko, nebo Vsetín. Buď to stihneme na vlak, nebo přespíme a ráno dojdeme k autu. Vyrazíme plni energie a dobře naladěni na cestu. Tak dobře, že si až o dost dlouhou chvíli později uvědomíme, že jsme si na chatě zapomněli dobrat vodu. Nevadí, ještě jí máme dost a po cestě jsou minimálně dvě studánky. Plánujeme tedy dobírací místa a šlapem dál. 

Cesta nám pěkně ubíhá, dokonce trošku stahujeme čas příchodu do Lidečka. Jsme naladěni na to, že to dnes dáme. Nějak jsme do té rovnice ale zapomněli započítat únavu 😀 a fakt, že ani jeden z nás nikdy nešel takovou kilometrovou nálož a ještě po horách. Po rovině je to jedna věc. Ale po hřebeni?

Po hodině svižné chůze nás čeká klesání z Krkostěny do Papajského sedla a pak stoupání na Makytu. Jakože. Stále stíháme, ale je to masakr. Sklon klesání i následného stoupání je úplně šílený a necháváme tam dost sil. Navíc už pociťujeme úbytek vody a první zamýšlená studánka je vyschlá. 

Na Makytě chvíli odpočíváme, kontrolujeme časy a zatím stíháme. Je něco po půl 5, máme ještě 4 a půl hodiny na následujících 15 km, ale poslední hodinu světelné dotace. Koukáme do mapy a zjišťujeme, že se dá náš sestup z hřebene do Lidečka ještě o kilometr zkrátit, když z Radošova sejdeme kousek po neznačené (ale v mapě čárkované) cestě a napojíme se na zpevněnou lesní cestu. Vzhledem k tomu, že ze včerejšího večera moc dobře víme, jaká bude tou dobou tma, volíme tuto možnost a získáváme pár desítek minut k dobru. Už před sebou nemáme 15 km ale jen 14 a víme, že posledních 5 bude sice po tmě, ale po pevné cestě, takže rozhodně bezpečnější. 

Únava je znát a navíc nemáme už skoro žádnou vodu. Další studánka je vyschlá a nám pomalu ale jistě dochází, že teď už to dojít prostě musíme. Se dvěma deci vody nemůžeme zůstat v lese přes noc, bez večeře a zítra šlapat o žízni a hladu ještě tolik kilometrů. Mrzí nás to, protože jsme po cestě potkali několik krásných míst na spaní, například velikou louku pod lesem (pod Šerklavou), na které by byl krásný výhled i plácek pro stan. Na posledních 10 km už si přisvěcujeme jednou čelovkou a já pociťuji známý pocit strachu z nočního lesa. Je to trošku lepší, než včera, ale stále celkem diskomfort. Chci to mít rychle za sebou, tak nasazuji svižné tempo, ale naopak O. je už celkem hotový a snaží se mě uklidňovat, abych tak nehnala. Toto se moc často nestává, ale nestačí mi. 

Docházíme k rozcestí Radošov a už vytahuji čelovku i já. Je tma jak v pytli a čeká nás krátký sestup lesem mimo značku na tu zpevněnou cestu. Za ty dva dny tady už víme, že místní čárkované cesty v mapách.cz jsou úplně normální hezké chodníčky a tak nemáme obavy a vyrážíme směr jedna taková čárkovaná, neznačená, ale hlavně kraťoučká spojovačka mezi námi a cestou. 

"To bych nikdy nečekal, jak jednoduché je se ztratit v lese."

To je věta, kterou zahlásil O. o půl hodiny později, kdy jsme se po pro mě dost nepříjemném prodírání se hustým smrkovým lesem, kde nebyl ani náznak očekávané cestičky, vylezli na cestu. Celou dobu jsem se modlila, abychom nevlezli do obýváku nějakého ospalého zvířátka, které by se mohlo třeba pak cítit ohroženě a bránit se. Hledání cesty mezi košatými rostoucími stromy spolu s hromadou popadaných je zážitek, který si zase dlouhou dobu nemusím opakovat. 

Poslední kilometry jsou opravdové utrpení. Strašně nás bolí chodidla, ten sestup po silnici je prostě ubíjející. Naštěstí díky zkrácení cesty máme dost času a víme, že vlak stíháme. Dokonce jsme si kousek od nádraží našli i penzion s restaurací, kde si dáme kofolku a doplníme síly. To jsou ale krásné vyhlídky 🩷.

Přetrpíme to asfaltové peklo v lese až na hlavní cestu před vjezdem do Lidečka. Nahazujeme vepředu čelovku bíle svítící, vzadu červeně blikající a jdeme podél cesty do dědiny. Na vlak to máme 1,6 km se zastávkou v penzionu, je skoro 8 hodin, což znamená skoro hodina a půl do odjezdu vlaku směr Vsetín. Super, posedíme si na kofči a vydechneme.

Dnes soukromá akce. Tak to nechceš. Naštěstí je hned vedle penzionu benzínka s obchůdkem, která má v sobotu otevřeno do 21:00. Akorát že paní za kasou si to asi špatně přečetla a zpoza zamčených dveří na nás kývá "NE, zavřeno". 🤬🤬🤬 Nemám pro ni slušného slova. Je 20:05 a já se zoufale loučím s kofolou a bagetami, které se na mě smutně koukají přes sklo. Dobelháme se na vlakovou zastávku a čekáme hodinu na vlak. Ani nezmiňuji to, že samozřejmě mají v Lidečku zastávku na kopci a samozřejmě k naší koleji musíme přelézt ještě vysoký nadchod. Zdechnu tady!😀

Je strašná zima. Čekáme a klepeme kosu, cítíme, jak nám všechno tuhne a bolest se rozmáhá. To byl ale blbý nápad, přejít celý hřeben za jeden den. Baštím Milu a těším se domů. Netěšíme se ale do Vsetína, protože od vlakáče k autu je to ještě asi kilometr a půl. Nakonec tu čtyřicítku dnes mít budem...

Vlak přijíždí na minutu přesně a je v něm krásně teplíčko. Padneme na sedačku a v poklidu následujících 20 minut umíráme. Ve Vsetíně se nějak, doteď nechápu jak, dobelháme k autu, protože u nádraží nebyl k nalezení ani jeden taxík. Autíčko na nás už čeká hezky vytopené a připravené nás odvézt kamkoliv. Teď zrovna na benzinku, která je hned vedle parkoviště a na které si dáme oba mega hot dog s maďarskou klobásou a belgickou omáčkou, horkou čokoládu a kofolu. Nákup jak pro dvě desetileté děti, ale kdybyste viděli, jak my jsme byli šťastní.. 🙂

Už jen necelou hodinku v autě, vykládáme a popíjíme kofču, doma ze sebe shodíme smradlavé svršky, pořádně se napaříme ve sprše a jdeme upadnout do kómatu. Dobrou <3

Jo a btw. Za týden chci jít přechod Šumavy.😂